Čtvrtý cestující

Letní povídka pro Víkend MF DNES.Miluju cestování, hlavně létání. Chápu, že některým lidem se zvedne kufr při představě, že se mají vznést několik kilometrů nad zem v obrovském monstru, které odporuje zákonům zemské přitažlivosti. Jasně, taky jsem si říkala, jak se to sakra může udržet ve vzduchu, ale myslím, že pár chytrých lidí a pár historických omylů dalo dohromady stroje, které fakt jen tak nespadnou a když už, není to procento tak velké, jako například nehody na silnici. Páni, to jsem teda začala s veselými myšlenkami.

Mně však létání uhranulo na první pohled, dá-li se to tak skutečně říct. Spíš bych řekla, na první vzlétnutí. Byla jsem zrovna celá ubrečená loučením se svou láskou, od které jsem musela na dva měsíce odletět kvůli práci, a najednou se dostavil adrenalin, který můj smutek na tu chvíli úplně vytlačil z mysli, a následovalo 4 hodinové jásání z prvního letu. Samozřejmě po několika zkušenostech už nejsem celou cestu nalepená na okénku, třeba přes Atlantik by mě to asi fakt nebavilo, přesto si furt nacházím svoji libůstku ve stoupání a klesání letadla, čili přesně ten okamžik, kdy většina lidí zvrací nebo se modlí. Chápu, že to není žádné skákání s padákem nebo bungee jumping, ale to je takový můj malý soukromý adrenalin.

Měla jsem štěstí, že jsem byla zaměstnaná u letecké společnosti, zažila několik zaoceánských letů, užívala jsem si výhod businessu a dostala se na nečekaná místa. Během svojí práce jsem se například dostala na 3 týdny do Atlanty, kam by mě samotnou ani nenapadlo jet. Když jsem přemýšlela, čím zaplním nepracovní víkendy, rozhodla jsem se na jeden z nich uletět do San Francisca. Lákala mě představa jak dalšího létání, tak návštěvy toho krásného a živého města, kde pobývá můj dlouholetý kamarád.

Když jsem v pátek odpoledne přišla na letiště, byla jsem tam jako obvkle o dvě hodiny dřív. Vím, že pro některé lidi je to čekání hrozný opruz, ale já jsem tam zase, abych nasála atmosféru a případně na ceduli odletů plánovala další cesty.

Tentokrát jsem se však rozhodla, že si zírání na tabuli zpříjemním a sedla jsem si do útulné letištní hospůdky ke stolu, kde jsem měla krásný výhled na přehled letů a mohla jsem tak u piva čekat, až se objeví SFO. Ale nezírala jsem dlouho.  K mému stolu si přisedl asi 30 letý muž v obleku s příručním zavazadlem.

Obvykle jsem ukecaná, že mě nejde zastavit, ale tentokrát jsem zvolila taktiku Hercula Poirota a poslouchala.

Mladý muž se jmenoval Mike a byl z Philadelphie. Byl to auditor, který cestoval za prací nejen do Atlanty. Jeho působištěm se staly celé Spojené státy. Říká se, že člověk se nejlíp vykecá kadeřníkovi nebo barmanovi, ale myslím, že daleko víc řeknete člověku, kterého vůbec neznáte a kterého víte, že už nikdy neuvidíte. Dozvěděla jsem se, že se Mike nedávno oženil. Vyprávěl mi o svojí ženě takovým tím krásně romantickým pohledem čerstvě zamilovaných lidí a já jsem mu to věřila, protože jsem stejný bezmezný romantik a nemám ráda cyniky, kteří mají v současné době potřebu všechny zamilované zesměšňovat a při tom jim tajně závidět. Já jsem mu to věřila. Mohl by takhle mluvit k vlastní ženě, ale proč by si takové pohádky vymýšlel pro ženskou, se kterou bude sedět 20 minut u piva. Byl ale chudák celý ztrápený, protože právě kvůli svojí práci nemůže být se svojí novomanželkou, což by si tak přál. Byli manželé asi půl roku, vybudovali si hnízdečko a on byl 4 dny každý týden mimo domov. Sama na cestě bez přítele jsem si zasteskla, asi jsem tušila, že i on, o rok později nastoupí dráhu auditora a celý rok bude náš život vypadat jako život Mika přes kopírák.

Mike uviděl na tabuli svůj let do Philadelphie a celý šťastný ani nedopověděl, co má všechno na srdci a utíkal do letadla. Už za hodinu bude u svojí ženy. Ráda bych si poslechla její stranu tohoto příběhu, snad zněla podobně.

Sotva se Mike zvedl, k mému stolu se přiřítil hurikán. Přišla obrovská energie v podobě dívky o něco mladší než já, která vypadala, jako by právě vyrážela na nejúžasnější dobrodružství svého života a ne na sotva hodinový let do New Yorku. Jmenovala se Abbie a bydlela v Atlantě. Vlastně ani nevím, co jela do New Yorku dělat, ale asi to bylo něco fakt úžasného. Prohodily jsme pár zdvořilostních frází, zvědavě se zeptala, co tam dělám já a kam jedu a pak spustila monolog o strachu z létání. Celkem jsem se divila, že se tak rozpovídala, vzhledem k tomu, že na tabuli odletů už vyzývali cestující k nástupu do letadla.

Zaplať pán Bůh, že Abbie bylo přes 21 let, jediný způsob jak překonat strach z hodinového letu byla koňská dávka alkoholu. Přes svůj monolog, při kterém snad ani nedýchala a nezavírala pusu, si objednala dvojitou vodku, která do ní zahučela někdy mezi čtyřicátým „fear“ a pětatřicátým „ crash“. Když jsem se zeptala, ani nevím, jak se mi to vlastně podařilo, jestli se cítí líp, jen se hlasitě zasmála a mávala a číšníka a na prstech ukazovala ukazováčkem a prostředníčkem V. Tohle ještě nebylo pro vítězství, ale pro další dvojitou vodku, která jak rychle přistála na stole, tak rychle zahučela v Abbie. Obdivně jsem na ni zírala, protože si dát 4 vodky za 5 minut, asi bych nebyla schopná zvednout ani ruku, natož tak vykouzlit na prstech další V. Na ceduli se rozsvítilo poslední volání pro let do New Yorku a Abbie do sebe kopla třetí lampu vodky a se slovy, že teď už ten let snad přežije, popadla kabelku a běžela.

Objednala jsem si druhé pivo a číšník k mému stolu posadil muže mladšího 30 let. Objednal si taky pivo a nechtěl se jen vykecat, ale opravdu si popovídat. Ptal se mě na můj názor na Američany, jak se ke mně chovají, jak se tam cítím a co si o nich myslím. V té chvíli to byly otázky, na které očekával pouze pozitivní odpovědi, ale po tom krátkém, mé prvním, pobytu v USA jsem zatím naladěná pozitivně byla. Od mého příletu se mi všichni snažili pomáhat, pokud jsem zabloudila, ochotně mě nasměrovali, doporučili dobrou restauraci a usmívali se na mě svým dokonalým chrupem. Vždycky v Evropě se mi zdáli Američani namyšlení a sebestřední, v Americe mi to ale nevadilo. Přišlo mi, že namyšlenost a sebestřednost v Americe byla hrdostí. Ti lidé byli hrdí na to, že jsou Američani, vychvalovali mi všechny americké věci, místní speciality, místní muziku, místní kulturu. Měla jsem brzy zjistit, že i Joshua byl hrdým Američanem.

Když jsem mu začala vyprávět, jak se mi každý snaží pomoci, tak mi řekl: “Snaží se ti pomoct, protože jsi cizinka v Americe a oni sami jsou přistěhovalci, proto ví, jaké to je přijet pracovat do cizí země“. Musela jsem se smát, říkala jsem si, že je přece jeden z nich. Ale Joshua mě dostal, když řekl, že je jeden z mála pravých Američanů. Opravdu mě zajímalo, proč si to myslí právě o sobě a zjistila jsem, že je jeho matka Indiánka. Otec byl sice Rus, ale musela jsem mu dát za pravdu, že aspoň 50% tam bude. No a v tom Joshua spustil monolog, podobný těm, které bylo v té době možné také vidět každý večer v televizi, projev o tom, jak je hrdý, že je Američan, jak je mu ctí za svou zemi bojovat. Zapomněla jsem zmínit, že Joshua byl oděný do slušivé vojenské uniformy. Jeho zapálení a téměř agitační proslov mě úplně zarážel, opravdu věřil všemu, co říkal. Byl na cestě na základnu, odkud letěl do Afghánistánu, už po několikáté. Párkrát jsem se pokusila mu v některých věcech oponovat, ale byl jak parní válec, který veškeré moje názory pacifisty převálcoval.

Vždycky jsem si říkala, že takoví lidi snad existují jen v amerických válečných filmech. Ale seděl tam přede mnou a jeho proslov o tom, jak je třeba všechny zlé lidi na blízkém východě vyhubit mi naháněl husí kůži. Měl snad úplné zatmění, jako by nevěřil, že i v takových zemích žijí rodiny, které nechtějí mít s válkou nic společného, lidé, kteří mají děti a svoje živobytí a byli by rádi, kdyby jim Američani dali chvilku pokoj. Joshua ovšem viděl jen válečné pole a zlo. Když jsem ta náborová videa americké armády viděla v televizi, nevěřila jsem, že to opravdu někdo tak prožívá, ale tady byl důkaz.

Musím říct, že ač bylo toto setkání vskutku pozoruhodné, na tabuli odletů se objevilo SFO a tak jsem Joshuu opustila uprostřed vášnivého vyprávění s tvářemi tak zapálenými, jako byl on do boje za svou vlast.

Byla jsem z těch tří lidí naplněná tak rozporuplnými pocity a tak se těšila na let, že jsem už s nikým nemluvila a užívala si radost z vzlétnutí, radost z přistání. A protože jsem letěla do San Francisca za starým známým, bavili jsme se pak o společných zážitcích a o novinkách v našich životech, baštili jsme naše oblíbené speciality a užívali si na plný plyn pouhých 30 hodin, které jsem měla vyhrazené mezi příletem a odletem. Na tři cestující z letiště jsem si vůbec nevzpomněla.

Od té doby jsem navštívila USA znovu, byla se podívat v Karibiku, proletěla půlku Evropy a po cestách jsem potkala spoustu lidí a vyslechla si spoustu příběhů. Až nedávná poznámka mojí kamarádky o zdlouhavém čekání na letišti probudila ty tři postavy zpět k literárnímu životu.

A protože jsem o nich dosud nemluvila, píšu o nich teď tobě. Kdo ví, možná jsi měl nebo měla chuť taky jen mlčky čekat na letišti nebo na nádraží a proto si teď čteš. No a já jsem pro tebe jen čtvrtý cestující, který se potřeboval vypovídat ze své záliby v cestování a z jednoho zážitku na letišti v Atlantě.

Nevím jak tebe, ale mě by zajímalo, co se s mými třemi letmými známými stalo. Je Mike stále šťastně ženatý, rozšířil rodinu o dalšího člena a tráví s nimi víc času, nebo odloučení jejich vztah zničilo? Je dneska z Abbie alkoholička nebo potkala spřízněnou duši, která s ní radši delší cesty za dobrodružstvím absolvuje autem? A co Joshua, skutečně zbavil Afghánistán všech padouchů a je doma opěvován jako hrdina nebo nabral jeho život jiný směr? Možná si o nich někdy zase přečteš, ale jen pokud si najdu dost času o nich napsat. Budu si totiž muset ty jejich další životní příběhy vymyslet. Doufejme, že budou mít šťastné konce.